Součástí zadání zimního semestru 2015 bylo maximální využití parcely. Co je to maximální? Při každé prezentaci jsme vyjma architektonického návrhu požadovali mimo jiné i hrubou podlažní plochu. Tedy číslo. Jedna z vlastností čísel je porovnatelnost. Objektivita! Aniž bychom předpokládali, začali studenti navyšovat množství podlažní plochy, soutěžíce mimochodně mezi sebou a především sami se sebou. Číslo je prostě objektivní kritérium. Za vysoké číslo byli logicky chváleni a nejen to. Při každém dalším navýšení byli dotazováni, zdali to není málo, třeba by to šlo i víc, ne? Souběžně s touto podprahovou informací dostávali naši budoucí kolegové i dotazy veskrze neměřitelné, vztahující se k návrhu: není dům příliš vysoký? Nepůsobí přehnaně objemně? Zkusil sis to představit z tohoto místa? Zkus si představit, co vidí obyvatel z tohoto okna. Samé subjektivní dotazy. Tedy řešitelé byli mimochodně voláni ke zodpovědnosti, ovšem prostředky neměřitelnými, veskrze neobjektivními. Číslo je číslo. Nejlepšími soupeři jsou lidé sami sobě. Chválení za vysoké číslo nenápadně zmizelo, naše subjektivní dotazy sice nepřestaly, avšak nastolený diskurs překvapivě pokračoval. Čím více, tím lépe. Za našeho překvapení se nám přetěžování parcely dělo samo. Lidé jsou soutěživí. Největšími protivníky jsme sami sobě.
Na konci semestru, při závěrečných kritikách, kdy studenti obhajují hotové práce, před pozvanými architekty z praxe se diskurs změnil. Po třetím, čtvrtém projektu se kritici začali osmělovat a všímat si jednotící vlastnosti většiny projektů: přetíženosti parcely. Z toho co bylo během semestru kvalitou, se nenápadně stala nevýhoda. Obvyklé promítnutí závěrečného čísla na závěr prezentace bylo stále očekáváno se zatajeným dechem. Místo radosti z velikosti občas zaznívala improvizovaná obhajoba. „Ale jistě by to šlo i méně“, „Ale ano, bez dvou pater bych se obešla“ …
Jedna ze studentek na přímý dotaz kritika rozpačitě odpověděla „ Hmm, no … když ono se tu o tom během celého semestru mluvilo tak nějak jinak. Byli jsme nuceni udělat to co největší“
Odpověď zněla: „Ale to je v úplném pořádku, že Vás někdo nutí do vysokých čísel, to se Vám bude dít celý život. Nemají-li architekti nad sebou bič tak zvlčí. Místo bytovky začnou navrhovat pavilonky hrochů. Od toho jste architektka, abyste sama uměla říct co je optimální, co je strop, vzdorovat a argumentovat.“
A co já, zodpovědný vedoucí na to? Arnold Schwarzenegger by řekl: „To jsem vám ale lhal“. Ano, po vzoru mistra - ale ne tak úplně. Peníze jsou v bytové výstavbě klíčové. Existuje však hranice, kde se přetíženost stane ekonomicky stejně kontraproduktivní jako její řídkost. Stavba degeneruje svoje okolí (častokrát i sama sebe) a s tím jde ruku v ruce v důsledku znehodnocení vlastní investice. Je-li pitomé město v okolí, hůř se prodává bydlení.
Architekti dělají od nepaměti pokusy na lidech. Jedním z dosud neukončených pokusů jsou třeba sídliště. Projednou jsme to tedy neplánovaně otočili. Z vědců se stali pokusní králíci. Slovy klasika:
„Všichni dávno víme jednu důležitou věc: skoro nic není takové, jak se to jeví. Tak například na
planetě Zemi se člověk vždycky domníval, že je inteligentnější než delfín, protože toho tolik
dokázal (kolo, New York, války atd.), kdežto delfíni odjakživa nedělali nic jiného, než se mrskali ve
vodě a žili si jako prasata v žitě. A naopak - delfíni byli odevždy přesvědčení, že jsou daleko
inteligentnější než člověk, a to z přesně stejných důvodů.
Zvláštní je, že delfíni už delší dobu věděli o zkáze hrozící planetě Zemi. Podnikli řadu pokusů, aby
upozornili lidstvo na nebezpečí, většina jejich pokusů o komunikaci byla však mylně vykládána
jako legrační snaha žďuchat do fotbalových míčů nebo pištěním vymáhat pamlsky. A tak to delfíni
nakonec vzdali a krátce před příchodem Vogonů opustili vlastními silami Zemi.
Poslední sdělení delfínů lidem bylo mylně chápáno jako mimořádně dokonalý pokus o dvojité salto
vzad skrz kruh, doprovázené pískáním Praporce s hvězdami a pruhy. Ve skutečnosti však zpráva
zněla: „Sbohem a dík za všechny ryby.“
Na planetě existoval vlastně jen jeden biologický druh inteligentnější než delfíni. Jeho příslušníci
trávili spousty času v laboratořích běháním v kolech a prováděním neuvěřitelně elegantních
a vtipných pokusů na člověku. Skutečnost, že člověk tyto vztahy chápal zase naprosto chybně,
přesně zapadala do plánů těchto bytostí“
michal kuzemenský 1.října 2016