text autorky

​

Sestupuji z Klamovky. Po schodech dolů v proluce mezi domy se dostávám na rušnou cestu. Nedávno zde vyrostl nový dům, který nahradil budovu celní pošty. Je na velmi hlučném místě a příliš soukromí se mu nedostává. Plzeňská ulice se vine údolím, stejně jako řeka svým korytem, zachovává si stejnou trasu již po dlouhá staletí a není proto divu, že se na ni navrstvilo nemálo ze života našich předků. Od úrodných svahů vinné révy a chmelových polí, přes čtvrť lumpů a rváčů, kde žádný slušný občan nechtěl bydlet, až k době dnešní, kdy se zde mnohé střetává.

 

Pozemek je v místě, kde se ulice rozděluje na dvě jednosměrné cesty. Kdysi byla brána do města na Újezdu, dnes ji pociťujeme spíše zde. Fasáda domu je s přibývajícími patry jiná. Dům se snaží co nejvíce oddělit své obyvatele od rušné cesty. Do třetího patra má dům obyčejná dřevěná čtvercová okna na šedivé omítce. Další patra mají tyrkysovou předstěnu za kterou se skrývá úzká plocha lodžie. Okna jsou zde až po podlahu, ale z cesty tam nelze příliš dohlédnout.

 

Obejdu pozemek dokola. Prošla jsem kolem bloku o šesti patrech. V přízemí žádné obchody nebyly. Až na konci domu se parter změnil. Krátký krček propojil vyšší dům s částí za mnou. Zde už jsou obchody s výlohami a kanceláře. Stále pokračuji, až mě cesta stáhne do průchodu pod domem. Dalo by se pokračovat rovně, ale nevidím důvod proč tam chodit. Chodník se tam obtočí kolem domu směrem do druhé ulice. Rovně už vidím jen daleko do Plzeňské. V průchodu pokračují stejné výlohy. Všímám si dvou vchodů do domu. Když vycházím, vidím shrnutou mříž. Na večer to tu zavírají. Odbočím doleva, jsem na ulici Vrchlického. Stále stejná okna až na zem. Když zvednu hlavu, všimnu si, že vyšší dům už skončil. Napočítám osm pater, ale to poslední je uskočené, neboť skoro nejde vidět. Procházím okolo krčku podobnému tomu na druhé straně. Vidím, že se napojuje na další dům, stejný jako ty ve vedlejší ulici. Když udělám pár kroků vzad, podaří se mi přehlédnout za ono propojovací stavení a nahlédnu do dvora. Dům se tam všelijak klikatí. Jeho fasáda se už nedistancuje od okolí. I v nejnižším patře zahlédnu francouzská okna bez jakékoliv předstěny. V tu chvíli si uvědomím, že i boční fasáda je odlišná. Po celé její délce jsou balkony a jakoby si trochu dělala legraci z pravidelného rastru oken do ulice i dvora. Obyčejná okna se střídají s francouzskými. Poslední dům se napojuje na původní zástavbu. Za rohem objevím i druhou část propojení nového domu se starým.

 

Prohlédnu si byty. Zjistím, že v nižších domech je, až na ten rohový, stále stejný princip skládání bytů. Čtyři na jedno jádro s velkou variabilitou. Mohu si pořídit byt se třemi pokoji a prostorným obývacím pokojem, který lze ovšem přidáním příčky snadno změnit na čtyřpokojový. Anebo dvoupokojový byt hned vedle. O patro výše nastává ovšem změna, z variabilního třípokojového bytu je ubrán jeden pokoj a přidán k vedlejšímu bytu, nyní třípokojovému. Vzniká tak minimální třípokojový byt. Po uskočení fasády ve vyšších patrech, se tyto změny už příliš nedějí. Byty se orientují vždy minimálně do dvou světových stran, tak aby měly dostatek slunce.

Ve větším domě je škála bytů obrovská. Od minimálních garsonek, přes sdílené bydlení a malé třípokojové byty až k velkému bytu na nároží. Vyberu si podle svých potřeb a možností.

 

Obhlídku domu zakončím v kavárně nacházející se v propojovacím krčku. Mají i zahrádku ve dvoře. Za zdí je soukromý dvůr domu. Je tu klid, ani ten hluk automobilů zde neslyším.

Přemýšlím – vážně je to čtvrť, kde by není fajn bydlet?