letní semestr 2020_bazén Náplavka Smíchov

Matěj Kováčik

text autora

Na tajuplné smíchovské straně řeky zůstala mezi temným železničním mostem a kamennou linií náplavky anomálie – pláž s pozvolným přístupem k vodě. Stala se oblíbeným hnízdem vodního ptactva a zaručeně zde každý den nalezneme houfy labutí a kachen, dovádějících či spících u vody. Zastávka v této „labutí zátoce“ je oblíbeným zpestřením romantické vycházky na Vyšehrad. S velkým městským developmentem v zádech (tzv. „Smíchov City“) se ještě zvyšuje rekreační potenciál lokality, která si doposud zachovala své osobité kouzlo.

A nyní... bazén.

Každý zásah člověka do krajiny vyvolává obtížnou otázku: Dokáže můj návrh místo zlepšit a ne mu naopak uškodit? Otázka zajisté subjektivní, musel jsem se s ní upřímně vypořádat.

Pomocí se mi staly zjevné nedokonalosti současné podoby místa: nejisté ukončení náplavkové zdi a nábřeží, které jako by chtělo pokračovat přímou linkou až k železničnímu mostu, ale čistě láska k labutím dokázala kameny pobořit a shodit do Vltavy. Také u železničního mostu nalezneme zvláštní urbánní událost: dva spojené domy s lehce klasicistními rysy, s rostlou změtí přístaveb a obslužným parkovištěm. Tyto dva momenty pozorujeme při procházce kolem rušné jednosměrné silnice, vedoucí podél řeky do centra. Labutí zátoka vedle ní již nevypadá tak idylicky.

Místo tedy vnímám jako ohrožené jeho okolím, mám chuť vzít a vyjmout jej z ruchu velkoměsta, vytvořit místo introspekce, klidu a pohody. Nový ostrov či oázu, chcete-li.

Proto zadaný program rozděluji do dvou oddělených objemů: velký krytý bazén a městské lázně. Ty umísťuji na oba problematické konce pozemku: na konec náplavkové zdi na severu a na místo stávajících objektů na jihu. Domy propojuji „lázeňskou kolonádou“. Kolonáda nese více než 100 m dlouhý bazén s proudem, který nazývám „klidnou řekou“. V té se dá mezi vzájemně synergujícími budovami proplavat. Všechny bazény a pobytové části zvedám nad své okolí a izoluji od ulice. Tento akt také formálně odděluje prostor labutí zátoky od města, i nadále však zůstává veřejně přístupnou.

V případě severního objektu bazénu používám náplavkovou zeď jako piedestal, na který pokládám bazén jako variaci na téma chrámu těla a duše. Místo je obtížné uchopit jinak než dominantně, neb je z celého prostoru protější náplavky a železničního mostu až palčivě moc vidět. Tuto dominanci přijímám a opírám se o ní tezí prosazení dobré věci: všeobecného veřejného zájmu na zdravý životní styl občanů. Bazén je tedy vysoký a to zvenčí i uvnitř. Sloupy podpírají těžký objem nádoby na vodu (včetně technologií) a ve špičce se mění v nádoby na zeminu, ze které rostou stromy. Po delších bočních stranách tak objekt rytmizují, tak jako plavecká tempa rytmizují pohyb lidí uvnitř. Ve stejném rytmu zavádím zenitální osvětlení podélnými světlíky, skrz které vidíme na koruny stromů na střeše přímo z bazénu. Bazénová hala se chce od světa kolem uzavřít. Toto téma vnímám jako stěžejní v moderním světě plném zahlcujících podnětů.

Jižní objekt městských lázní se v mnoha ohledech plaveckému bazénu podobá, liší se však v tom, že namísto jednoho velkého prostoru vytváří sekvenci prostorů menších. Koncept vychází z lapidárního schématu válcovitých objemů stejného tvaru. Při důsledném uplatnění schématu vzniká intimní labyrint saun, vířivek, masážních lehátek a vnitřního i venkovního bazénu. V těchto prostorech se dá ukrýt a odpočinout si.

Komplex vizuálně propojuje použití stejných materiálů. V exteriéru je hlavním aktérem beton probarvovaný ve hmotě do cihlovo-terakotové hnědé barvy. Organické tvary fasády jsou na všech průčelích modulově opakovány, předpokládá se prefabrikace – vylití do jednotné formy pryžového bednění. Obvodové stěny tvoří fasádní sendvičové panely, spárořez je z exteriéru viditelný, dodává domu industriální detail. V přízemí jsou prosklené plochy v částech provozu (šatnách, sprchách, záchodech atd.) zakryty tmavě šedým perforovaným plechem. Ten cloní pohledům, ale i dává příležitost popínavým rostlinám k růstu. Malá okna do prostorů bazénu a lázní jsou schována za rošt kovových exteriérových žaluzií. Tato clona je předsazena líci fasády, aby zanechala formu domu plynulou a dodává domu tajemný futuristický ráz.

Estetika návrhu vychází z autorovy obliby sci-fi, baroka, secese, brutalismu, architektury Ricarda Bofilla, skicáků plného nápadů a stonásobného testování průběhu křivek pomocí grasshopperu.

Návrh je celkově pokusem o dosažení rovnováhy a to na několika úrovních (tím myslím fyzických i myšlenkových): mezi návštěvníky komplexu a všemi pražany, mezi intimitou a monumentalitou, mezi soukromým a veřejným, hravým a řádným, technickým a přírodním, těžkým a lehkým. V těchto kontrastech, nebo spíše doplněních se snažím balancovat, tak jako se snažím v mém osobním životě balancovat mezi prací a odpočinkem, řádem a spontánností, hudbou a architekturou, a tak dále.

1. NP _ plavecký bazén

1. NP _ lázně

3. NP _ plavecký bazén

3. NP _ lázně

Swimming pool - Smíchov Riverbank

by Matěj Kováčik

@atelier kuzemenský & kunarová

An anomaly remained on the mysterious Smíchov part of the river - a continuous uninterrupted beach. It has become a favourite nesting place for swans and ducks. A visit to this “swan bay” is a popular addition to romantic walks on the way to Vyšehrad. With a big urban development in its backyard (the so called “Smíchov City”), the recreational potential rises for the locality, which has managed to keep its distinctive charm.

And now… a swimming pool.

Every human intervention into the landscape raises a difficult question: Can my design improve the site, or will it just cause harm? The question, evermore subjective, had to be dealt with according to my sincerest personal considerations.

Evident imperfections of the current state of the place became of help to me: the uncertain ending to the riverbank wall, suggesting a straight continuation all the way to the railway bridge, but stopping short, as if suddenly struck by love towards the majestic swans. Down by the railway bridge we also find a strange urban accident: two intertwined buildings of slightly classicist features, with a wild mess of later add-ons and a private parking lot. These two moments are observed during a walk by a busy one-way road leading to the city centre along the river. Suddenly, the swan bay does not look as idyllic.

I therefore view the site as endangered by its surroundings. I feel inclined to take it out of the hustle of the metropolis, to create a place of introspection, peace and relaxation. A new island, an oasis - if you will.

That is why I divided the programme into two distinct volumes: a big covered swimming pool and urban spa. I place these onto the two problematic moments of the site – the end of the riverbank wall to the north and the site of current residual buildings to the south. The buildings are connected by a “spa colonnade”. The colonnade carries a lazy river of more than 100 meters length, in which it is possible to swim between the two synergic buildings. The main swimming pools and relaxation areas are lifted above the ground level and isolated from the busy street. This gesture also formally separates the landscape of the swan bay from the surroundings, while still leaving it accessible to everyone.

The swimming pool uses the riverbank wall as a pedestal, upon which the building is placed as a variation on a temple of body and soul. The site appears quite dominantly in the city landscape because of its exposure from the other side of the river and the pedestrian path along the bridge. I accept this dominance and use it as a leverage to support a good cause: the universal public interest on promoting healthy lifestyle for citizens. The swimming pool is tall both in the interior and exterior. Columns support the heavy volume of the pool (including the water treatment technologies) while top of the building is characterized by trees growing in concrete bathtubs filled with soil, which also form the interior structure of the ceiling. The linear skylights give the interior a rhythm, just as the swimmers’ movement give pace to the living spectacle. Through the skylights, the branches of the trees are visible, giving the impression of swimming under a forest. The swimming pool wants to shut itself out from the world – an important theme in the world full of overwhelming stimuli.

The southern volume of spa refers to its sibling in a variety of ways. The main difference is that instead of one big space it constitutes of a sequence of smaller rooms. The concept stems from a simple scheme of cylindrical containers of same shape. With the consistency of the scheme an intrinsic labyrinth of saunas, whirlpools, deck chairs and both indoor and outdoor swimming pools arises. In these spaces you can hide and relax.

The complex is visually connected by the use of same materials. The main actor in the exterior is concrete with the color of brick / terracotta brown. The organic shapes of the facades are modularly repeated along the perimeter of the building, a prefabrication technology using a limited number of formwork is expected. The facades are made of sandwich panels, the joints are visible from the exterior, lending the design an industrial detail. On the ground level, the glass walls in some parts of the programme (locker rooms, showers, toilets, etc.) are hidden behind a perforated metal screen, the purpose of which is to give privacy but also allow climbing vegetation to take over. Small windows of the swimming pool and bath areas are hidden behind a grid of metal exterior blinds. These blinds are protruding outside the wall faces and lend the complex a mysterious futuristic outlook.

The aesthetics of the design stem from the author’s fondness of sci-fi, the baroque, art nouveau, brutalism, the architecture of Ricardo Bofill, a sketchbook full of ideas and dozen times of testing the curves and shapes using grasshopper.

Overall, the aim of the design is to achieve balance. This goes for multiple levels (physical as well as conceptual): of the users and all other inhabitants, of intimacy and monumentality, of the private and the public spheres, of playful and regular, technical and natural, heavy and light. In these contradictions, or rather complements, I try to balance, just as I try to balance work and rest, duty and spontaneity, music and architecture in my everyday life experience.