Sem měl přijít nějaký indikativní text o významu modelů pro návrh. Přiznám se hned na začátku: žádnej takovej text asi nebude. Když jsme u přiznávání, svěřím se vám: modely nenávidím. Proč? Především protože jsem prase. Jediný co jsem kdy udělal, bylo světýlko z krabičky od mýdla a kelímku od jogurtu, kterou jsme dostali za úkol v hodině pracovní výuky jako dárek k Mezinárodnímu dni žen. „Dej vod toho ty pracky pryč!“ vykřikl na mě učitel. Dal jsem rád.
Další důvod: když si uděláte maličký model města, ani si nevšimnete a stanete se bohem. Začnete posouvat domy, kopce. Nejen. Vezmete si ten dům do ruky jako Lemuel Gulliver a okukujete ho ze všech stran. Když máte kliku, okýnkem vidíte pána a paní jak leží v postýlce. Na osu špičky kostela. Koukáte na tu zmenšeninu světa na stole a hrajete si s tím jak kočka s myší. Prostě máte navrch. Dalo by se říct, že modely mám ještě míň rád než architekty.
Ve třeťáku na urbanismu byla podmínka udělení známky z ateliérů vypracování modelu. Snažil jsem se udělat ho (to lžu). Stromy jsem udělal z předvařenýho hrášku a tak nějak jsem se pokoušel napodobit realitu toho, co bylo promyšlený, odůvodněný a mělo předpoklad fungovat. Nerozuměl jsem proč model. Důkaz? Komu? Důkaz pro Gullivera. Takže jsem to udělal takhle: slepil jsem přibližně něco, co vypadalo podobně modelu, přišel jsem do školy v osum ráno, pověsil plachty, pod to položil na zem model. Model jsem ihned rozšlapal a zmizel. V devět a deset minut jsem přišel do školy podruhé a chytil se teatrálně za hlavu: „Ta svině!!! Kdo jen tohle mohl udělat!!!“. OK. Ten model jsem dělat nemusel a dostal známku z architektury a urbanismu a z na krabičky na mýdlo a kelímku od jogurtu.
Proč chci modely? Stal jsem se též Gulliverem. To asi za prvé.
Modely děláme zásadně intaktní. Tedy navrhované domy vkládáme vypracované stejnou metodou, jako společný model okolí, k nerozeznání. Jakmile uděláte model okolí šedivej a navrhovanej dům bílej nebo tak nějak, soustředíte diváka na něco úplně jinýho. Sebe většinou taky. Architektura není art a tím méně pak model. Jen nástroj. Uměřenost nástroje nechá soustředit na podstatu zobrazení a ovlivňuje výsledek. Konec konců i o tom je architektura. Modely samotných domů neděláme nikdy.
Velmi pečlivě vybíráme výřez okolí a ještě pečlivěji měřítko. Ze začátku jsme to přestřelili a byly to obrovský modely 1:100. Postupně jsme se dopracovali k ideálnímu měřítku. I k ideální hloubce detailu okolí i navrhovaných domů. Domy na modelech děláme několikavrstvým reliéfem – tak aby ve výsledku hrál roli jak urbanismus a tvar domu, tak členění fasády. Závěrečný model návrhů studentů se tak stává zástupnou realizací. Na intaktním modelu lze zjistit omyl.
Další důvod: studenti jsou šikovnější než já, nebo si umějí ty, co to neuměj, ukrýt v kolektivu. Atelier je o zodpovědnosti. Model je o spolupráci. Vedlejším efektem modelu je sehraná parta lidí, kteří se dobře zorganizovali na několika druzích spolupráce: telefon, email, autocad, peníze, nákup, auto, kafe, ruce, lepidlo.
A nakonec třešinka. Opravdu miluji ty rozpracované šablony. Grafika, která vzniká jako vedlejší produkt jiný činnosti, mě vždycky zajímala. Utilitárně, rychle, přesně a systematicky potřebujou nasázet v autocadu makety domů a jejich čísla, ohraničit plochu šablon, soustředí se na správnost a mimochodem vzniká tahle krása. Prostě krása. Tak ahoj. Už všechno víte.
sobotní písničku si můžete pustit tady: https://www.atelierkuzemensky.cz/hudba